> Zahraniční turné

> Napsali o nás

> Fotografie

> Diskografie

> Zvukové ukázky

> Video ukázky

Vlastní vyhledávání

NAPSALI O NÁS

McFerrin překvapil Prahu a ona zase jeho

Praha - Autor hitu Don’t Worry, Be Happy zažil v Kongresovém centru pár magických chvilek
 
Tak hudební zážitek roku máme zřejmě za sebou. Není jím nablýskaná megashow popové princezny Kylie, nýbrž čtvrteční (a páteční) vystoupení Bobbyho McFerrina, který k úspěchu potřebuje jen židli a láhev s vodou – to když mu při jeho hlasových experimentech vyschne v krku. Fenomenální improvizátor cestuje nalehko a na svých koncertech, z nichž každý je neopakovatelný, si kromě jednoduché „hrudní rytmiky“ (plácání do prsou) vypomáhá především živým materiálem, pohodlně usazeným v křeslech pro diváky.

V Kongresovém centru v Praze na ně hrál jako na klávesnici: skákáním imaginárního panáka přiměl obecenstvo vydávat zvuky odpovídající tónům na klasické stupnici. Do toho improvizoval poměrně složitou melodii, takže mu ke konci sotva stačil dech. Jen další důkaz toho, jak jsou McFerrinovy hrátky s hudbou náročné. Nikdo nezná jejich úskalí lépe než on sám, a proto není bez zajímavosti, že se ve čtvrtek dočkal několika okamžiků, které ho upřímně překvapily a ohromily.

Prvním byla úroveň spolupráce pražského publika při zpěvu árie Charlese Gounoda Ave Maria, k níž McFerrin poskytl bachovský základ (pro který se zmíněné skladbě říká Ave Maria Bach-Gounod). Jeden by se nedivil, kdyby byly v sále tajně roztroušeny celé Bambini di Praga – ty však teď asi mají jiné starosti, takže nezbývá než věřit, že to opravdu zpívali řadoví občané. Každopádně, Bobbyho sepjaté ruce a děkovný pohled kamsi vzhůru dokazovaly, že se tu povedlo něco mimořádného.

Sólo pro Dana Bártu
Druhým případem, kdy se McFerrin evidentně bavil a s chutí foukal do jamovacího ohýnku, byl nástup skvělého klarinetového kvarteta Clarinet Factory. Zvláště basklarinet mu nedal pokoje, až s ním svedl bitvu připomínající hádku dvou kocourů o své teritorium. Potřetí ho vyvedl z míry Dan Bárta, což mnoho tuzemských posluchačů předvídalo, ale zažít pěvecký souboj těchto dvou osobností v přímém přenose je přece jen jiná káva.

Oba zpěváci používají podobné triky (včetně toho, že při stoupání či klesání hlasem kladou prsty na mikrofon, jako by to byl dechový nástroj). Bárta je paradoxně preciznější než McFerrin, kterého nikdy neopouští bluesový feeling a je ochoten melodii technicky nedotáhnout, pokud to má příznivý vliv na atmosféru daného okamžiku. Při jejich (škoda, že jen jedné) společné improvizaci se Bobby krásně upozadil a nechal svého českého kolegu, aby nad základním motivem vystavěl věž z písně.

Rozpustilé notování s chlapeckým sborem Boni Pueri v závěru čtvrtečního večera už bylo jen třešinkou na dortu, k jehož bezvadné chuti přispěly i sólové ekvilibristiky Bobbyho McFerrina v číslech jako Drive (skladba z jeho nejslavnějšího alba Simple Pleasures, kterou používá k uspokojení diváků, co by rádi slyšeli Don’t Worry, Be Happy).

Muzikálnost tohoto osmapadesátiletého černošského vokalisty, jenž se narodil v Anglii, ale vyrostl v Americe, skutečně nezná mezí, takže vám za neustálého prozpěvování předvede, jak startuje motorka i jak odlétá kos z McCartneyho písničky Blackbird. Ovace vestoje, trvající ještě dlouho poté, co jedna z nejpozoruhod­nějších hvězd světové pop music zmizela v zákulisí, potvrdily, že se Praha stala svědkem čehosi naprosto výjimečného.

Michal Bystrov - www.denik.cz (18. 5. 2008)