> Zahraniční turné

> Napsali o nás

> Fotografie

> Diskografie

> Zvukové ukázky

> Video ukázky

Vlastní vyhledávání

NAPSALI O NÁS

Pamatuju si hlavně taxi z Barrandova

S Miroslavem Sekerou, který hrál malého Mozarta v Amadeovi, o natáčení i o Boni pueri

Hradec Králové - Klavírista Miroslav Sekera je na to už trochu alergický: mladý koncertní virtuos, talent z rodu „zázračných dětí“. Dnes je laureátem mnoha prestižních soutěží a doprovázel americké pěvce z Boston Lyric Opery. Skoro každý, kdo čte jeho životopis, se však pozastaví u roku 1984, kdy sedmiletý muzikant z Benátek nad Jizerou hrál malého Mozarta v oscarovém velkofilmu Miloše Formana Amadeus. „Každý se mě na to ptá. Dal jsem si to ale do životopisu, tak co nadělám,“ usmívá se skromný hudebník, který se nyní stal novým klavíristou hradeckého chlapeckého sboru Boni pueri. Za několik dní s nimi odletí do Japonska.

* Byla to pro vás nabídka, která se neodmítá?

Samozřejmě, je to jedna z nich. Sbormistr Pavel Horák mi nabídl, jestli s nimi nechci jet na japonské turné. Pochopitelně jsem sbor znal a věděl, že je slavný u nás i v zahraničí.

* Co je pro vás těžší, doprovod pěveckého tělesa, nebo sólový koncert?

Myslím, že v tom není velký rozdíl. Vždyť nejde o to jen doprovázet. Program japonského turné je velmi náročný a mnohé skladby vyžadují virtuozitu nejen po zpěvácích, ale i po klavíristovi. Proto by měl člověk hrát tak jako s velkým orchestrem nebo naopak se sólistou.

* Bude z vás platný člen Boni pueri?

To nevím, ale je pravda, že naše spolupráce teď sílí. Pokud budeme všichni spokojeni, budu rád, když v tom budeme pokračovat.

* Hrajete od tří let. Jste z hudební rodiny?

Ne. Bylo to tak, že prarodiče koupili mé starší sestře foukací harmoniku s klávesami. Vzal jsem si ji a začal na ni zkoušet lidové písničky. Rodiče viděli, že mi to nadobyčej jde, proto mi ve třech letech začali shánět pedagoga, který by mě v tomhle raném věku učil. Naštěstí jsem narazil na paní profesorku Zdenu Janžurovou, která byla expertkou na předškolní děti. Možná díky ní jsem tam, kde jsem.

* Bral jste to jako samozřejmost, nebo jste vzdoroval?

Musím říct, že jako samozřejmost. Pokud dítě jezdí dvakrát týdně z Benátek nad Jizerou do Prahy, už to ani jinak brát nemůže. Moje dráha už byla vybraná. Samozřejmě víme, jak řada takových dětských hvězdiček končí. Nikde není psáno, že se budou muzice věnovat profesionálně celý život. Je jich spousta, ale málokterá vytrvá.

* Jak jste se ocitl ve Formanově filmu?

Jistě si z filmu pamatujete, že malý Mozart hraje stejnou skladbu na cembalo i na housle. To byl asi důvod, proč si mě filmaři vybrali, neboť jsem od tří let studoval nejen klavír, ale i housle. Bylo patrně důležité, aby protagonista zahrál vybranou skladbu.

* Zúčastnil jste se konkurzu?

Myslím, že ani nebyl. Filmaři přišli do vyhlášené výběrové školy ve Voršilské ulici v Praze, kam jsem tehdy chodil.

* Byl to pro vás velký zážitek?

Víte, mně bylo sedm, pamatuju si to jen mlhavě. Vím, že byla spousta kostýmových zkoušek, z nich si nejvíce pamatuju taxík, který mě vozil na Barrandov. Poprvé v životě jsem měl jet na letní tábor, strašně jsem se těšil, ale pobyl jsem tam asi tři dny a oni tam pro mě přijeli a zase mě vezli taxíkem na další kostýmovou zkoušku. Tehdy mi padaly první zuby. Bylo to až komické, protože já si tam jen sednu a zahraju. Chtěli po mně, abych dohrál, podíval se na svého pyšného otce Leopolda a usmál se, a on mi pokynul, že se to povedlo. Byl jsem tehdy hrozně stydlivý. A pomocní režiséři říkali: ty zuby jsou problém, musíme do maskérny, tak malýmu něco uděláme, aby neměl díru v puse. Do toho přišel Miloš Forman a uklidnil je. Neblbněte, říkal jim, vždyť i malý Mozart musel jednou přijít o první zuby! Když se na Amadea podíváte, zjistíte, že se tam ani neusměju.

* To byla vaše jediná scéna?

Ano. Má asi deset patnáct vteřin, ale strávil jsem okolo toho spoustu času. Tím skončila má filmová kariéra. Byl to jediný výstup, za to ale v oscarovém filmu.

* Žádné další nabídky nepřišly?

Jen od Olgy Sommerové pro dokument o zázračných dětech. Tam o mně také něco bylo.

* Vyhrál jste řadu zahraničních soutěží včetně chopinovské. Jsou tyto soutěže pro začínajícího interpreta důležité?

Mám pocit, že jednou z cest, jak se stát známým, aby se člověk uživil coby profesionál, jsou právě soutěže a ceny. Těžko vás budou třeba na festivaly vybírat podle nějakých nahrávek. Ceny jsou pro dramaturgy vodítkem, je to bohužel tak. Musíte mít za sebou nějaký úspěch. A je to čím dál těžší, vždyť na soutěže dospělých dnes jezdí čtrnáctileté patnáctileté děti a zvládnou repertoár, s nímž by dospělý měl problém. Brzo nás možná všechny překvapí vlna z Asie. Tam je velká klavírní budoucnost, poslední vítěz z Varšavy byl Číňan.

* Vážíte si svých ocenění z Gaillardu či z rakouského Portschachu?

Samozřejmě, byť to nejsou nejprestižnější trofeje typu Královny Elisabeth v Bruselu, Moskvy či Varšavy, ale jsem rád, že jsem alespoň něco „urval“.

* Vaší ambicí je být sólovým klavíristou?

Být sólovým klavíristou či houslistou dnes ani nejde, proto jsem zaplaťpánbůh rád, že můžu spolupracovat s různými lidmi. Sólový klavírista je velmi osamělá činnost, jste zavřený doma, takže potom rád přivítáte, že si můžete zahrát se sborem, houslistou či s hercem. Dělám třeba melodramy s Alfrédem Strejčkem a Carmen Mayerovou. Málokdo z mé generace se dnes uživí jen jako sólista.

* Prý je mezi klavíristy největší konkurence. Je to pravda?

Je to možné. Možná je to tím, že když rodiče najdou u dítěte talent, okamžitě ho pošlou na klavír nebo na housle. Klavír je přitažlivý také tím, že máte deset prstů a můžete si zahrát spoustu krásných akordů, což velmi přitahuje.

* Nedávno jste v Českém rozhlase dokončil první album...

K tomu mi pomohla právě první cena na mezinárodní soutěži Johannesa Brahmse v Rakousku, zanedlouho by měla vyjít. Bude na ní Brahmsova sonáta.

* Která muzika je vám nejbližší? Neodskočíte si občas do jazzu či popu?

To ne, plně se věnuju klasice. Repertoár mám tak bohatý, že bych na nějaké žánrové přeskakování neměl čas. Mezi mé lásky patří zmíněný Brahms a samozřejmě Ferenc Liszt. To jsou autoři, které můžu obdivovat a studovat celý život a pořád mi budou něco dávat. Rád bych jejich dílo uváděl i na koncertech.

Petr Mareček - MF DNES (15. 11. 2005)