> Zahraniční turné

> Napsali o nás

> Fotografie

> Diskografie

> Zvukové ukázky

> Video ukázky

Vlastní vyhledávání

NAPSALI O NÁS

Mluvit jednoduše vyžaduje odvahu

S hudebním skladatelem Janem Jiráskem o soudobé vážné hudbě, stereotypech i popu

Odborníci o hudebním skladateli Janu Jiráskovi říkají, že „své noty zapisuje neomylně do partitury s jistotou, která vedla Heinricha Schliemanna na pahorek Hisarlik, kde objevil Tróju“. Světově uznávaný autor soudobé vážné hudby, pedagog i držitel dvou Českých lvů za filmovou muziku včera oslavil padesátiny.

Rodák z Rychnova nad Kněžnou, jehož skladby proslavily i hradecké sbory Jitro a Boni pueri, se však „mramorizaci“ k svému jubileu brání. „Z psychologického hlediska by mělo dojít k jakési první životní bilanci. Zatím ale nepociťuju nutnost se tím nějak zabývat,“ říká Jan Jirásek.

* Jaký je rozdíl mezi dvacetiletým skladatelem, nezkušeným, který má však v sobě zdravou drzost, a zkušeným a úspěšným autorem ve vašem věku?

Těžko říct. Když je vám dvacet, nemáte tolik příležitostí, když je vám padesát, tak je máte, ale zároveň musíte mít odvahu porušovat určité stereotypy včetně svých vlastních. Co mě se týče, snažím se žádné stereotypy si nevytvářet. Takže vlastně jde stále o znovuobjevování, jako když se v počítači proklikáváte z jednoho souboru do druhého pořád dál a dál. Je to nekonečná cesta, na níž padesáté narozeniny nepředstavují žádný mezník.

* Co vás vede k další tvorbě, potřeba určitého sdělení či vyvolání emocí?

Se sdělením a sdělováním se musí opatrně. V této souvislosti mě napadá výrok Samuela Goldwyna, spoluzakladatele filmového impéria Metro - Goldwyn - Meyer, který řekl: Chcete-li něco sdělit, jděte na poštu a pošlete telegram. Měl velkou pravdu, ale podstatný rozdíl je v tom, že buď něco říct chcete, nebo něco říct musíte. V tom je obrovský rozdíl. Pokud máte v sobě nutnost něco sdělit tímto způsobem, tak to jednoduše udělat musíte a taky uděláte.

* Řada lidí u nás má ze současné vážné hudby strach, říkají, že je těžko stravitelná. Dokonce i mezi muzikanty existuje názor, že prý vyhání posluchače z koncertních síní. Co na to říkáte?

To je velice komplikované téma. Jednoduše řečeno, soudobá hudba se odcizila soudobému publiku, což se stalo poprvé v dějinách. Laicky řečeno, příčinou byla především přílišná vykalkulovanost a racionalizace tvůrčího procesu. Já jsem člověk, který sedí na dvou židlích. Jedna se jmenuje soudobá vážná hudba, tou druhou je filmová muzika. Co je problém, je otázka srozumitelnosti. Jednoduchou myšlenku můžete vyjádřit velmi složitě, nebo zcela prostě. Říct ji jednoduše, znamená být odvážný, znamená to ale také, že se dáváte takříkajíc v plen zcela nahý. A pohled na nahého člověka může někdy být frustrující. Mnohdy je krásnější dobře oblečený hlupák. Když myšlenku dostatečně zašifrujete, můžete působit dojmem vzdělaného nebo zkušeného člověka, přestože myšlenka sama je úplně hloupá. V politických projevech se s tímto jevem setkáváte každý den. Jde o to říct opravdu jen to, co je nutné, nijak to zbytečně neinterpretovat ani nekomentovat.

* Ve vaší tvorbě se pohybujete v akustické i elektronické hudbě...

Ve filmu samozřejmě oba světy střídám, to dnes už ani jinak nejde, v soudobém světě se tvůrčí procesy a technologie hodně prolínají. Pokud tyto zvukové zdroje máme k dispozici, tak je také můžeme využívat. V soudobé vážné hudbě to dělám taky, ale jiným způsobem. Ve filmu se musíte přizpůsobit obrazu, navíc tam nejste první, tím prvním je režisér, který vám řekne, jak by hudba měla působit. Tak nejste úplně svobodný, kdežto v autonomní tvorbě jste svobodný bez omezení, nic vás nesvazuje, kromě vašich schopností.

* Zajímají vás či inspirují k tvorbě současné trendy jako například world music?

Určitě. Učím různě po světě, zejména ve Spojených státech amerických, takže se setkávám se spoustou podnětů včetně etnické muziky a podobných záležitostí. Něco je samozřejmě otázka módy, něco otázka globalizace, zdroje z jednoho kontinentu jsou dostupné na opačném konci světa bez jakýchkoliv překážek. Nelze říct, že by mě to neovlivnilo, vždyť to musí ovlivnit každého citlivého a vnímavého člověka.

* Jak vzpomínáte na rychnovské rockové mládí, když jste s kapelou hrál a zpíval Deep Purple či Led Leppelin?

Vzpomínám velice rád, protože jsem to tenkrát hodně prožíval. Rozdíl oproti dnešku byl však v tom, že tehdy šlo o společenské hnutí, které bylo motivováno touhou po větší svobodě nebo - zejména v USA - protestem proti válce ve Vietnamu, svobodu tam tehdy také reprezentovaly drogy. Šlo o odpoutání se od společnosti a od jejích stereotypů. Dnes už to se společenským hnutím nemá nic společného, většinou jde pouze o vykalkulovaný byznys. Soudobá populární hudba je z velké části jen obratná manipulace s davem, jeho vkusem a peněženkou.

* Nikdy vás tedy nelákalo odskočit si do popu a zkusit napsat hit?

Ne, to není můj svět. Nabídek jsem měl dost, ale není to svět, do něhož bych chtěl vkročit. Nebavilo by mě vstupovat do něčeho, co má už předem vymezená tak přísná pravidla. To není zajímavé, to je destruktivní.

* Za filmovou hudbu máte dva České lvy - za Kytici a s Ondřejem Soukupem se dělíte o trofej za Nejasnou zprávu o konci světa. Zvýšilo to zájem o vás a vaši práci, nebo je to jen hezká soška na polici úspěchů?

Mám ještě jednu nominaci za Kuře melancholik. Český lev zvyšuje enormně zájem o vaši osobu, funguje to tak, že publikum se začne zajímat, co jiného ještě oceněný autor udělal, takže to mnoho posluchačů může dovést k vážné hudbě, která je jinak omezena na specifické publikum. Ceny v tomto smyslu určitě mají svůj význam.

* Myslíte, že vaši hudbu vnímají jinak čeští posluchači a kritika a jinak třeba publikum i odborníci v Americe?

To se nedá tak rozdělit. Na ohlasy si nemůžu stěžovat, protože předpokládám - a znám rekce publika -, že má hudba je srozumitelná a sdělná, i když třeba není úplně jednoduchá. Víte, něco jiného je mít řekněme dvě procenta posluchačů z desetimilionového trhu a něco jiného jsou dvě procenta z trhu dvousetdevadesátimilionového. To je v absolutních číslech obrovský rozdíl, má to pak úplně jiné významy i souvislosti.

* Dal jste si jako skladatel nějakou metu? Velkou symfonii, oratorium?

Mojí metou je vždy ta skladba, na které právě pracuji nebo skladba následující. Nechci se zabývat tím, co budu dělat za deset nebo dvacet let. Nejdůležitější je vždycky věc, která právě vzniká, snažím se, aby žila svým vlastním životem.

* Probírají s vámi interpreti pojetí vašich děl?

Mým vydavatelem je dnes Bärenreiter, jeden z největších světových nakladatelských domů, který mé skladby distribuuje, takže o spoustě provedení ani nevím. Ovšem třeba loni na festivalu v Colorado Springs jsem přijel o dva týdny dříve na zkoušky a byl jsem u nastudovaní. Je pro mě ohromě zajímavé, jak na různých kontinentech mé hudbě lidé rozumějí, jak ji chápou, v jakém kontextu. Každý si v tom najde trochu jiný význam.

* I to vás může obohatit?

Určitě. Některá pojetí vás donutí k hlubokému zamyšlení, co jste vlastně vyvolal. Někdy zjistíte, že reakce, byť pozitivní, je úplně jiná, než čekáte, že si v tom lidi našli něco, co jste nečekal.

* Přednášíte na amerických univerzitách, jezdíte po světě. Jak to prožívá člověk, který do svých pětatřiceti let studoval a pracoval v totalitním systému. Máte v sobě nějaká stigmata minulosti?

To víte, že ano, člověk se nemůže zbavit své minulosti. To jsou překážky, které je nutno zdolávat. Nemá však smysl sama sebe dostat do pasti vlastní minulosti. Na svých přednáškách na to mám spoustu dotazů, ale já už se tím nechci nechat nějakým způsobem negativně ovlivňovat. Vůbec s tím nebojuju, je to část života, kterou už jsem si vyřešil. Něco mi to dalo, něco vzalo a pokud jste schopen si tuto bilanci v sobě udělat, nemůžete s tím mít problém.

* Kdybyste si k jubileu mohl vybrat skladbu na vaši počest, která by to byla?

To nevím. Musím se vám přiznat, že nerad slavím. Tedy rád, ale jen narozeniny přátel, moje jubilea mě uvádějí do rozpaků, v této souvislosti jsem introvert. Takže něco takového ani nechci. A vybírat nějakou mou skladbu jako nejlepší, to po mně nechtějte, to by byla umělá květina.

JAN JIRÁSEK (50). Skladatel srovnávaný se slavnými kolegy Arvo Pärtem a Hildegardou von Bingen. Dokončil Lukášovy pašije, které Carl Orff převzal od Johanna Sebastiana Bacha, je autorem řady symfonických i vokálních skladeb, které zpívaly sopranistka Carmen Peltonová i sbory Jitro a Boni pueri. S Josefem Kroftou se podílel na cirkusovém muzikálu Pinokio, napsal hudbu z filmům F.A. Brabce Kytice, Bolero a Kuře melancholik i ke snímku Juraje Jakubiska Nejasná zpráva o konci světa. Přednáší hudební skladbu na amerických univerzitách. Pro hradecké Klicperovo divadlo napsal scénickou hudbu k Albeeho Třem velkým ženám.

Petr Mareček - MF DNES (10. 1. 2005)