> Zahraniční turné

> Napsali o nás

> Fotografie

> Diskografie

> Zvukové ukázky

> Video ukázky

Vlastní vyhledávání

NAPSALI O NÁS

Boni pueri v USA: Na stýskání nebyl čas

Hradec Králové - Na první pohled to vypadalo jak z časů Josefa Václava Sládka, živý obraz se mohl jmenovat Našinec se vrací z Nového světa. U hradeckého muzea stálo tři sta lidí, tři dívky v krojích nesly ošatku s chlebem a solí. Objetí, smích a slzy však byly skutečné. Královéhradecký Český chlapecký sbor Boni pueri se v neděli vrátil ze Spojených států amerických.
Sedmitýdenní profesionální turné - v historii sboru dosud nejdelší - s programem Boni pueri na cestách obsáhlo čtyřicet koncertů ve dvanácti státech. Začalo na konci ledna u kanadských hranic a uzavřela jej vystoupení v proslulé Grace Cathedral v San Francisku a Washingtonu.
Osmadvacet zpěváků se sbormistrem Jakubem Martincem a pianistou Vilémem Valkounem zpívalo ve velkých halách pro dva tisíce lidí i v dřevěných divadlech z éry Abrahama Lincolna, vyprodaná auditoria jim aplaudovala vstoje, a to nejen ve finále.

Ponorková nemoc nepřišla

"Máme radost, že to dobře dopadlo, neboť turné bylo dlouhé a náročné. Byl to nejlepší zájezd, jaký jsem kdy zažil, a to nejen díky krásným sálům, profesionální organizaci a skvělému publiku. Sešla se nám totiž výborná parta, všichni to vydrželi bez úhony," říká sbormistr.
"Mysleli jsme, že se po třech týdnech rozhádáme, ale nic takového se nestalo," říká dvacetiletý basista Martin Sedláček. Po zkušenostech z minula očekávali, že přijde stýskání a ponorková nemoc. "Nepřišlo nic, všichni se těšili do Kalifornie, do San Franciska, to byl vrchol naší šňůry, tam jsme zpívali jen klasiku. Měli jsme štěstí i na počasí, když jsme odlétali z Washingtonu, bylo šestadvacet stupňů," vysvětluje Martinec.
"Zažili jsme skvělé koncerty, proto byl návrat těžší. Byl to pád do reality, doma nás čekala zima a škola," usmívá se osmnáctiletý tenor Karel Kincl.
Skoro každý večer byl koncert. "Když bylo volno, zašli jsme si na bowling nebo se podívat do města," usmívá se desetiletý sopranista Štěpán Klouček. Ten s Martinem Sedláčkem všechna vystoupení uváděl, první část - duchovní hudbu - vážně, při "broadwayském" finále se pustili i do krátých skečů.

Bowling i hranolkárna

Když přijede zahraniční sbor do Hradce, Boni pueri ho vezmou do Častolovic nebo na Hrádek u Nechanic. Američani hradeckým zpěvákům ukázali továrnu na čtyřkolky a sněžné skútry, elektrárnu, hasičskou zbrojnici, pramen Mississippi i největší hranolkárnu. "Když jsem viděl, jak se hranolky dělají, týden jsem je nemohl jíst. Denně jich chrlí tuny, je tam nepředstavitelný zápach," vzpomíná Kincl. Krásnější vzpomínky mají chlapci na Skalisté hory, kde si zazpívali ve výšce 2 600 metrů.
Zpěváci se neubránili srovnání. "Jsme rádi, že jsme z České republiky, protože ve srovnání s některými americkými státy je toho u nás k vidění daleko víc. Na středozápadě chybí kulturní památky, například Iowa nemá vůbec co nabídnout. Snad jen ten bowling," říká tenor.
Zpěváci bydleli ve hvězdičkových hotelech s bazénem i v rodinách. "Ty byly velmi vstřícné, všude měli počítačové a televizní hry," dodává Klouček. Poznali tak na třicet rodin, zpočátku se mezi sebou trumfovali, jestli ti "jejich" mají lepší auto či domácí kino. Některé rodiny si počkaly až bude sbor zpívat opět poblíž, a vydaly se za nimi znovu i sedmdesát mil, a s příbuznými. "Hrozně nám fandili," podotýká Kincl.
Americká rodina, to je zkušenost k nezaplacení. "Byly rodiny, které si ještě před naším příjezdem o nás a o Česku všechno zjišťovaly. Někteří však za život nebyli dál než dvacet kilometrů od domu a těm jsme museli dlouho do noci vysvětlovat, že o nás mají zkreslené představy," říká Sedláček. Čím byli blíže západnímu pobřeží a ke Kalifornii, tím častěji potkávali lidi vzdělanější a s větším rozhledem. "Můžeme být rádi tomu, co nás česká škola naučila. Jejich vzdělávací systém je nedostatečný. Podívali jsme se do jedné školy a dost jsme se divili, jak je atmosféra laxní," podotýká Kincl.

O publikum musíme bojovat

Boni pueri zažili i volební kampaň demokrata Johna Kerryho, obrovské neutuchající diskuze kolem nového filmu Mela Gibsona Umučení Krista a v přímém přenosu viděli udílení Oscarů. Všichni drželi palce Želarům.
I když je sbor v USA zavedenou firmou, musí večer co večer o publikum bojovat. Američané dokážou okamžitě dát najevo nadšení i nelibost. "To se nám naštěstí ještě nestalo," říká sbormistr.
"Nedá se mluvit o rutině, každý koncert je jiný, náš cíl je publikum dostat. Někdy se nám to podařilo hned v první části. Američani by nám nedovolili odzpívat koncert jen na půl plynu," říká Kincl. V publiku na rozdíl od Čech viděli jen málo motýlků, sak a rób, spíše jeansy a svetry. Závěrečný hymnus America The Beautiful s Boni pueri zpíval celý sál vstoje s pravicí na srdci.
Už nyní má sbor pozvání na velká turné v letech 2005 a 2007, rýsuje se i rok 2006.

Petr Mareček - MF DNES (10. 3. 2004)